Welcome back to my Brazilian travel journal and to the final post from the beautiful island of Ilhabela. We had tickets for a night bus to Rio de Janeiro, but unrelenting rain forced us to abandon our morning plans—chilling on the beach and then a cruise to a whale‑spotting site. Ultimately, the only marine mammal we saw was a humpback whale at the edge of a pier. Even so, there was still a place to explore: the Parque Municipal das Cachoeiras. Municipal Waterfall Park.
Ahoj u mého dalšího brazilského článku. Posledního z krásného ostrova Ilhabela. Na konci našeho pobytu tam jsme měli skoro celý den volno, až večer jsme museli chytit autobus do Rio de Janeira. Původně jsme se chtěli ráno poflakovat na pláži a pak se vypravit lodí na pozorování velryb a delfínů. Ale celý den pršelo, takže na pláž to moc nebylo, a pozorovací lodě nevypluly. Takže jediný mořský savec, kterého jsme viděli, byl tuhle keporkak na kraji mola. Náhradní plán byl návštěva Parque Municipal das Cachoeiras, městkého vodopádového parku.
The park lies just a few kilometers from the harbor and is reachable by town bus. Don’t expect extensive visitor services: the information center staff speak only Portuguese (they clearly see few foreign guests) and have little to tell about the park anyway.
Ten je kousek od přístavu, a doveze vás k němu lokální linka autobusu, když se tedy řidičovi zrovna bude chtít - jsme přeci jen v Brazílii. Ale nemějte žádná přehnaná očekávání. Park jsou vlastně dva vodopády a infostánek, ve kterém nejsou připravení na nikoho, kdo nemluví portugalsky. A stejně se tu vlastně nic moc nedozvíte.
There’s still something to see, though. A small exhibition on the island’s electrification history sits at the base of Cachoeira da Água Branca. They are not ready for foreigners either, but the lady there switched to a cute Portuñol when she learned we don’t really speak Portuguese. Entrance is free—you only sign the guestbook and note your state of origin if you're Brazilian. I wrote “República Tcheca,” which amused the staff; apparently, I was their first Czech visitor, and I suspect they would have trouble locating my country on the map.
Jen o kousek dál, u paty vodopádu Cachoeira da Água Branca, je ale malé muzeum elektrifikace ostrova. Tady na cizince taky nejsou připravení, ale jedna z kustodek přešla do roztomilé, a až překvapivě srozumitelné Portuñol, když zjistila, že portugalština nám moc nejde. Vstup se tu neplatí, jen po vás chtějí, abyste se podepsali do knihy hostů. Brazilci tu běžně píší stát (myšleno jeden ze šestadvaceti brazilských států), ze kterého jsou, a tak jsem napsal República Tcheca. T. pochopitelně napsala, že je ze Španělska, ale to místní personál překvapilo o poznání méně. Jestli by dokázali Česko najít na mapě, netuším. Ale rozhodně jsem pro ně byl zpestřením jinak docela líného dne.
Written Portuguese feels closer to Spanish than the spoken language, so with her help, I could follow most explanations. I learned that the earliest street lamps burned whale oil sourced from local whalers. After a brief kerosene‑lamp period, the town council installed a diesel generator, this one. Attempts at small‑scale hydroelectric turbines on the waterfalls proved unreliable—water flow varies too much with rainfall—so now the municipality takes electricity from the mainland.
Psané portugalštině rozumím podstatně lépe než té mluvené, napsaná mi přijde podobnější španělštině. A s trochou pomoci od ochotné kustodky si troufám tvrdit, že jsem rozuměl všemu. Místní veřejné osvětlení napřed fungovalo na velrybí tuk od velrybářů z ostrova. Pak si prošli obdobím petrolejových lamp a tohohle dieselového agregátoru. Pokusy využívat vodní energii z vodopádů nedopadly úspěšně, pr ůtok se hodně mění podle toho, jak zrovna prší nebo neprší. A když pršelo opravdu hodně, o turbíny se tu museli strachovat. Dneska je tu podvodní kabel, kterým na ostrov teče elektřina z pevniny.
What I appreciated most was the relaxed atmosphere. You’re expected to have tea or coffee and chat with the staff. The coffee was excelent by the way.
Nejlepší na celém muzeu ale byla uvolněná atmosféra. Dokonce se tu od návštěvníků očekává, že si s kustody dají kávu nebo čaj, a trochu si s nimi popovídají. Kafe tu bylo mimochodem opravdu skvělé. To ale není v Brazílii nic neobvyklého.
The second waterfall flooded the path due to the all-day-long rain. We still managed to ford to the other side to admire the lush vegetation—and we even spotted a few cheerful marmosets, the small monkeys native to Brazil.
Druhý vodopád měl mnohem víc vody, než bývá běžné, protože celý den pršelo. A tak se vylil a zaplavil i stezku parkem. Naštěstí to nebylo nic hrozného, a na druhý břeh se dalo snadno přebrodit, takže jsme se mohli pokochat pohledem na bujnou vegetaci, a taky na pár hravých marmosetů. Tyhle opičky byly první, které jsme v Brazílii viděli. Ale ne poslední.
Soon it was time to pick up our bags (we had left them at our accommodation) and catch the ferry back to the mainland. My Brazilian journal will continue from there next time. Stay tuned!
A pak už jsme se jen vrátili do ubytování pro batohy, které jsme si tam nechali, a šli se nalodit na trajekt na pevninu. Tam budou moje brazilské zápisky pokračovat zase někdy příště.
Posted Using INLEO
